Asfaltový povrch stezky je přerušen a nahrazen hrubou betonovo-kamennou dlažbou. Vzniká zde tak velmi nepříjemné a nebezpečné místo. K jeho nebezpečnosti přispívá hned několik faktorů.

Obtížnost povrchu:
Použitá dlažba je tvořena nepravidelnými kameny s ostrými hranami, mezi nimiž jsou poměrně velké spáry. Povrch tu představuje zvlášť pro jiná než dobře odpružená horská kola a pro zkušenější jezdce citelnou překážku a zvýšené riziko defektu. Nepříjemný je tento povrch i pro chodce, zejména mají-li kočárky, nebo běžce a zcela kritický je pro občasné bruslaře.

Přítomnost svahu a zatáčky:
Stezka tu tvoří oblouk, ve kterém krátce prudce stoupá a opět klesá. Dlažba nutí cyklisty před stoupáním zpomalovat, čímž se stoupání stává nečekaně nepříjemným. Naopak na sjezdu ze zatáčky, jejíž oblouk společně s vegetací snižuje rozhled, mohou být zaskočení náhlou změnou povrchu a nuceni k prudkému brzdění. Pro bruslaře je taková situace ještě více riziková. Dojde-li ke vjetí na dlažbu vyšší rychlostí, je další manévrování nebo brzdění málo účinné a nebezpečné.

Kolizní situace:
Všichni uživatelé stezky se snaží nepříjemnému povrchu vyhnout a překonat úsek těsně vedle stezky, nejlépe při současném zkrácení cesty, čímž se vyhnou též zbytečnému stoupání. Provoz se tak koncentruje do dvou alternativních cestiček, kde následně vznikají v důsledku omezeného prostoru kolizní situace. Po dešti jsou navíc tyto cestičky rozblácené.

Nikde jinde na celé stezce od Bystrce až do Komárova není místo s tak těžko sjízdným povrchem, kterému se navíc nedá rozumně vyhnout. S ohledem na vytíženost a význam stezky je řešení nejvýše žádoucí.

Řešením je pochopitelně nahradit dlažbu asfaltovým povrchem stejným, jaký je na zbytku cesty. Optimální řešení by zároveň v rámci možností narovnalo zatáčku, čímž by se prakticky eliminovalo zbytečné stoupání, cesta zkrátila a zlepšila se i přehlednost zatáčky.